Rebarboře to nějak nepíše

Myslíte, že se dá odvyknout psát? Jakože vyjít ze cviku a prostě ztratit schopnost formulovat myšlenky? Protože já měla vždycky za to, že buď v sobě to puzení dávat své vnitřní pochody a názory "na papír" máte, nebo ne, a že je to záležitost celoživotní, zkrátka niterné nastavení stejně jako jsou lidi extroverti nebo introverti. A já to v sobě měla, už jako dítě jsem sepisovala nejrůznější příběhy, aniž bych chovala naději, že je kdy bude někdo číst. Jenže v poslední době mi dělá problém sepsat cokoli delšího než pár vět o přečtených knížkách (na Databáziknih) nebo seriálech (na Serialzone), a i ty často píšu s tím, že se musím trochu nutit. Proto o mě tady na píše.cz nebylo slyšet skoro půl roku. Upřímně řečeno jediné dva momenty, kdy jsem měla jakési cukání sepsat to sem na blog, byly vloni po návštěvě kina na Gladiátorovi 2 a pak po Vánocích, když MoW publikoval svou tradiční povánoční kapitulu :o). Jenže jsem pořád měla pocit, že bych nejdřív měla sepsat všechny ty výletnické resty, protože to jsou povětšinou zážitky s Barjohovými nebo s Tlapkovými (nebo dokonce letos v létě s Boudiccou) a odvděčit se jim za super výlety či pobyty sepsáním toho, jak to bylo super, je to nejmenší, co bych pro ně mohla udělat, navíc jsem vždycky měla blog jako jakýsi svůj památníček, kde jsem shromažďovala všechny pěkné vzpomínky, takže by to tu určitě mělo být, no a na tom jsem se vždycky zasekla. Došlo to dokonce až tak daleko, že jsem si říkala, jestli má pro mě v tom případě ještě smysl v psaní blogu pokračovat? Jestli je to ještě pro mě, jestli mi to vlastně něco přináší (kromě pocitu viny, že jsem to všechno ještě nesepsala)?

Jádro pudla je podle mě v tom, že jsem se vloni rozhodla být na sebe hodná, na nic netlačit a nechat věcem volný průběh, že zkrátka budu víc odpočívat a tím pádem budu víc cool a v pohodě, ale jediným výsledkem je, že jsem strašlivě zlenivěla a nechutně prokrastinuju, což mě samotnou vytáčí doběla, jenže čím víc si odvyknete něco dělat, o to těžší je se pak k něčemu dokopat a o to víc energie vás to stojí – a teď nemyslím jen psaní blogu, to je jen vrcholek ledovce, ono se to týká naprosto všeho v mém podělaném životě, zejména takového toho každodenního provozu jako vyluxovat, uvařit nebo umýt si vlasy (to, co jsem dřív zvládla za odpoledne, k tomu se teď dokopávám skoro celý den a je to neskutečná otrava – a ne, na to, že stárnu, to fakt svádět nebudu :o). Heslem pro letošní rok jsem se proto rozhodla, že bude akce, prostě malý dvorek a velký bič. Co se blogování týče, pohrávala jsem si i s myšlenkou, že by to možná chtělo fungl nový začátek, prostě nechat všechny resty spát a začít někde s čistým štítem. Jenže kde? Po malém průzkumu jsem došla k tomu, že jsem prostě Rebarbora z píše.cz a že vlastně jinde psát nechci (kde taky? Na Seznam Médium? To mi nepřišlo zrovna jako ta nejlepší společnost, nemluvě o tom, že se to tam v komentářích hatery jen hemží :o(. Ortel je nakonec takový, že tlustou čáru udělám tady na píše.cz a resty prostě nechám v propadlišti dějin (protože tady jsou prostě super lidi, co mi to odpustí), místo toho začnu trénovat tak, že zkusím psát kratší články, prostě klidně jen takové výkřiky do tmy a uvidí se. Zkrátka na to chci jít letos jinak, protože dělat věci pořád stejně a čekat jiný výsledek je bláznovství :o)

PS: Tenhle článek jsem sepsala v posteli na služebním notebooku v rámci svého rituálu líného rána (místo obvyklého čtení) a byla to čirá radost :o)